jedovate houby

Tuesday, January 17, 2006

Praha

Kolem desáté večer bývá u Národního divadla na zastávce dost plno – lidé jedou z právě končících představení či z kavárny Slavia. Zhruba ve 22.05 přijela tramvaj číslo 9. Otevřela dveře a nastal klasický rituál výstupů a nástupů. Asi v polovině nastupování – u každých dveří stál ještě hlouček – řidič zazvonil, zavřel dveře a odjel. Přede mnou se pokoušely nastoupit dvě starší dámy, z nichž jedna byla o holi. Ta již se držela za madlo dveří. Ve chvíli, kdy řidič dveře zavřel, tak tak ruku vytrhla. Tramvaj odjela kosmickou rychlostí – měla totiž zelenou, což byl patrně důvod spěchu. Strnule užaslý hlouček jen zíral na vzdalující se světla. Po pěti minutách přijela tramvaj číslo 6, na voze měla označení 8227. Ještě poněkud konsternovaní cestující nastoupili (pro neznalce, šestka jezdí stejným směrem jako devítka, totiž na Smíchov) a na Arbesově náměstí se jim dostalo podobného zacházení - tento řidič pro změnu nenechal lidi ani vystoupit a na zvonění na pohotovostní zvonek a výkřiky – ještě jsme nevystoupili - drze prohlásil, že on už je mimo zastávku a ven nikoho nepustí. Na dotaz starší invalidní cestující, co teď má dělat, když příští zastávka je u Anděla a ona pěšky zastávku zpět prostě nezvládne, odpověděl, že je už na křižovatce (u Carrefouru - daleko široko nebylo jediné auto) a že jej to nezajímá. Na Andělu pak na dotaz, cože si to dovoluje, řidič pravil, že on cestující nevidí a když chce někdo vystoupit – zvlášť je-li pohybově omezen, má se doplazit přes celou tramvaj k předním dveřím. Jak, to ho nezajímá a vůbec…. Nic ho nezajímá a co si dovolujeme se na takové věci ptát. Zavřel dveře od své kabiny, zavřel dveře od tramvaje a odjel.

0 Comments:

Post a Comment

<< Home